Martin Filip měl na vysoké problém s bruslením

Z týmu Hradce přišel posílit tým HC Vrchlabí Martin Filip. Na ledě je určitě vidět, což je při jeho výšce, jak sám říká, dobře. Martin je rodák z Hradce Králové, tam se narodil, vyrůstal a vlastně žije doposud. Je ženatý, jeho syn nastupuje za HC VCES a na ledě proti sobě nastoupili při přípravném zápase ve Vrchlabí, kromě Filipa mladšího, figuruje na soupisce ještě jeden Filip, ale to už je jen shoda jmen. Hokej osmatřicetiletého útočníka stále baví a sám sebe pasuje na hokejistu, který se netlačí do nejlepších týmů, upřednostňuje dobrou hru před pomíjivou slávou. Radši hraje pořád než pod světly ramp.

Když se řekne Francie, vybavím si spoustu věcí, ale nikdy by mě nenapadl hokej.
Ano, je to specifická země a hokej se tam svým způsobem teprve začíná drát do popředí. Nejvyšší soutěž je na úrovni spodní části naší extraligy nebo spíše na úrovni první ligy. Soutěž to určitě není špatná, hodně se tam objevují frankofonní Kanaďané. Některé celky dokonce jezdí do Čech, ale určitě je to na úplně jiné úrovni než náš hokej. Hokej ve Francii stojí a padá s mládeží, jenže… Práce s mládeží ve Francii vypadá úplně jinak než u nás, tam na juniory nesmíte křičet. Spíše bych řekl, že považují hokej za zájmový kroužek. Vzhledem k vzdálenostem se stává, že kluci mají trénink jednou za dva týdny a zápas jednou za měsíc. Hokej tam drží spíše frankofonní Kanaďané, na těch stojí i národní mužstvo. Byl jsem tam poměrně dlouho, určitě mají i velké talenty, ale problém je, že těm klukům je dvacet a chybí jim tak deset let tréninku. To znamená tak pět let v národním mužstvu, aby to dohnali.

A jak jste z Francie přišel do Vrchlabí?
Byl jsem kmenový hráč Hradce, ale jsem svůj, svá práva si sám vlastním. Vracel jsem se ze zahraničí a ze sezóny v Hradci jsem byl dost rozčarovaný a věděl jsem, že už tam dále pokračovat nechci. Ale hrát jsem samozřejmě chtěl. Dostal jsem se do kontaktu s panem Kmoníčkem a jsem rád, že vše dopadlo tak, že můžu hrát, jenom doufám, že to bude ještě lepší.

Největší úspěch?
Já bych to řekl trochu jinak. Hokej mě baví, hraju pro radost, teda teď už hlavně pro radost, dřív to bylo i za peníze (směje se). Samozřejmě, že jsem placený profesionál. Nevymetal jsem týmy, které by sbíraly vavříny. Třikrát jsem postupoval do extraligy, největší úspěch bylo finále s Pardubicemi proti Olomouci. Jinak jsem spíše hrál v klubech, které spíše bojovali o udržení v extralize. Někdo je typ, že ať přestoupí, kam přestoupí, je na bedně, jinému se to prostě vyhýbá. Ale v hokeji začíná každý zápas 0:0.

Na jak dlouho ještě plánujete aktivní kariéru?
Dokud neumřu (směje se.) Dokud zdraví dovolí. Cítím se dobře, myslím si, že na to pořád stačím. Hokej se hraje v pěti lidech, a když si těch pět hráčů vyhoví, nebo spíše každý má v pětce svou roli. Takže pokud se hráči dobře sejdou, tak není problém hrát třeba do pětačtyřiceti na určité úrovni. Ale potřebujete prostě zdraví a i to štěstí. Teď třeba jen zranění našeho Patrika Becka a neuděláte nic.

Máte v první lize soupeře, na kterého se těšíte?
Takhle o tom nepřemýšlím, jdu zápas od zápasu. Specializovat se na nějaké předpovědi nebo prognózy je podle mě blbost. Zápasů je poměrně dost a pro mě je důležité vyhrát každý zápas. (Hlavně doma pozn. autora). Ano, hlavně doma, už je to zapotřebí.

Stejně tomu nerozumím, vyjedete ven, nasázíte góly a doma prostě nic.
No jo, psychika je 80% z výkonů.

To vás doma tak stresujeme?
To ne, tak to určitě není. Když je to první zápas, hodíte ho za hlavu, jdete do druhého, scénář je stejný, pak to zase hodíte za hlavu, jdete do třetího a je to ještě horší. Pak už se tlačí na výhru a je to jiné. Chybí klid, pohoda, soustředění. Ne všichni hráči to snáší dobře a to myslím obecně. Jsou hráči, kteří v tréninku jsou zralí pro národní tým, ale při zápase to prostě neumí prodat.

Ve vrchlabské kabině je celkem velké věkové rozpětí hráčů, jak Vám tato skladba vyhovuje?
Odráží to stav českého hokeje. Mládí má zelenou, všechno je také postavené na penězích. Kdo umí hrát hokej, ten hraje v extralize. Chybí nám dobří hokejisté, podle mě je hráčů málo. Hráči, na kterých byl český hokej postavený, se teď nerodí, nebo je ještě neobjevili. Opičíme se po Kanaďanech a Američanech, upřednostňujeme jejich styl, ale tam už přišli na to, že ke své bojovnosti potřebují také trochu té evropské chytrosti. Ale snad na to naši funkcionáři taky brzo přijdou.

Vystudoval strojní průmyslovou školu. Pět let se pokoušel studovat na pedagogické fakultě, ale ztroskotal na bruslení. Po revoluci se změnila situace pro aktivní sportovce, a tak neúčast na výuce bruslení z důvodu hokejového tréninku nebyla akceptována. Zatím je vlastníkem trenérské licence a u hokeje by chtěl zůstat i po ukončení aktivní kariéry. Po sezóně v Hradci uvažoval o tom, že pokud nesežene angažmá poblíž domova, pověsí brusle na hřebík. Zatím ale toto rozhodnutí odložil.