Z hráče trenérem. Urban o nové kapitole i závislosti na hazardu: Nalhával jsem si, že...

Málokdy vedete upřímnější a otevřenější rozhovor. Patrik Urban mluví přímo, bez vytáček. Neschovává se za líbivé fráze. V otevřené zpovědi přišla řeč na jeho novou roli ve Vrchlabí i na to, proč před lety vyhledal odbornou léčbu psychologického charakteru.

Není úplně obvyklé, aby se hráč během sezony přesunul do role hlavního trenéra. Jak k tomu došlo?
Byl jsem osloven vedením klubu, jestli bych o tuto pozici měl zájem. Jelikož jsem měl na lavičku namířeno už před sezonou, tak jsem dlouho neváhal a nabídku přijal. Ale přiznávám, že celá ta věc mi byla nepříjemná. Na střídačce stáli lidé, kteří hokeji dávali maximum, a věděl jsem, že jako hráč jsem ani já nepodával výkony, které se ode mě očekávaly, abych tým táhl.

Říkáte, že už před sezonou jste mířil na pozici trenéra, zájem měl Hronov, že?
Ano, je to tak. Po konci minulé sezony a odchodu Ondry Poula do Mostu mi byla tato pozice nabídnuta. Bohužel, byl jsem podle mě trenérem nejkratší dobu v historii. (směje se) Všichni víme, že Hronov nakonec druholigovou licenci prodal.

A tak vedly vaše další kroky do Vrchlabí, kde jste odehrál pět zápasů a nyní šéfujete střídačce. Jak změnu rolí vnímají teď už bývalí spoluhráči?
Nemyslím si, že by to byl problém. Už jako hráč jsem si v kabině často bral slovo a snažil se tým směřovat. Věděli, že mě trenéřina baví a že bych se jí jednou chtěl věnovat.

Pozice hrajícího trenéra ve hře nebyla?
Nebyla, hrající trenér nikdy nedělá dobrotu. Rád bych občas naskočil za vrchlabskou rezervu, uvidíme, jestli mi to čas dovolí.

Mluví se o potřebě posílení mančaftu, máte konkrétní představu?
Určitě chceme přivést jednoho útočníka místo mě a taky jednoho obránce. S některými hráči momentálně jednáme.

Jak zvládáte emoce na střídačce?
Těžká otázka. (usmívá se) Ale jo, myslím, že je zvládám dobře, tedy až na rozhodčí. I jako hráč jsem byl hodně emotivní a spoustu jejich rozhodnutí nechápal. Ale myslím, že i v tom jsem se zlepšil. Komunikace s rozhodčími už je klidnější. I oni jsou lidé, kteří mají právo chybovat.

Máte do budoucna trenérské ambice směřující do profesionální soutěže?
Ambice určitě mám, ale naučil jsem se nekoukat tolik do budoucnosti. Co se má stát, to se stane. Teď je důležité stabilizovat výkony a hrát poctivý, aktivní hokej.

Připomínáte mi Tomáše Jirků, který taky dlouhé roky působil ve Vrchlabí a postupně se vydal na dráhu profesionálního trenéra. Bavili jste se spolu o vašich plánech?
Nebavili. Nicméně Tomáš byl jeden z trenérů, ke kterým mám trenérsky blízko, jeho styl se mi velmi líbil. Určitě mi do trénování dal nejvíce.

Pojďme si trochu rozebrat vaši hráčskou kariéru. Stabilně jste patřil k nejlepším druholigovým hráčům, nikdy vás nelákalo roztáhnout křídla a zamířit výš?
Už jsem o tom v některém z dřívějších rozhovorů mluvil. Po pádu do druhé ligy nepřišla žádná zajímavá nabídka. Spíš to bylo o tom: „Jestli chceš, tak si zavolej a my tě možná vezmeme.“ Takhle nefunguji. Buď zájem je, nebo není. Byl velký zájem, abych pokračoval ve Vrchlabí, což mi i s trénováním mládeže dávalo smysl.

Nutno však dodat, že z Vrchlabí jste před dvěma lety za poměrně divokých okolností odešel do Znojma. Co se tehdy stalo?
Máte pravdu. Byly tam neshody s některými lidmi a pro mě šlo o velmi těžké období. Se spoustou lidí jsem si neřekl hezká slova, nevzpomínám na tuhle dobu nejlépe. S odstupem času mohu říct, že jsem si k tomu odchodu svým chováním hodně pomohl.

Jak na angažmá v orlí letce daleko od domova vzpomínáte?
Ve Znojmě bylo krásně. Super tým a skvělá parta v kabině. Hokej mě tam bavil, ale bohužel jsem byl daleko od rodiny a dojíždění bylo náročné. Padl jsem si tam lidsky na úplné dno.

Proč?
Celý svůj život jsem bojoval se závislostí na hazardu a ve Znojmě se to rozjelo na vysoké otáčky. Po sezoně jsem se rozhodl k razantnímu kroku a podstoupil jsem léčení v psychiatrické nemocnici Bohnice.

Nekompromisní přiznání. Vybavujete si moment, kdy jste si uvědomil, že máte fakt problém?
Ten problém jsem měl dlouho. Vím to od svých dvaceti let a stále jsem si nalhával, že to zvládnu sám a že je to pod kontrolou. V první lize někdy před pěti lety se mi povedlo na dva roky s hazardem seknout, ale v hlavě jsem měl nastavené, že už jsem vyléčený a jednoho dne budu zase moct sázet. Omyl, přišlo to ještě ve větší síle. Ne nadarmo se tomu říká závislost. Teď už vím, že jde o nemoc a s ní budu žít do konce života. Musím se o sebe starat více po psychické stránce, což se mi daří.

Překvapuje mě otevřenost, se kterou o tak citlivé věci mluvíte. Vnímáte důležitost osvěty?
Určitě. Znám hodně sportovců, kteří by za mě měli jít na léčení okamžitě. Ať už s omamnými látkami, nebo hazardem. Ale člověk do toho rozhodnutí musí dojít sám a nesmí být tlačen, pak je to k ničemu. Naštěstí jsem do tohoto rozhodnutí dospěl a nelituji toho ani chvilku. Jsem spokojený sám se sebou, a to je to nejdůležitější. Pak bude spokojená i rodina a všichni okolo.

Chápu, na druhou stranu spousta lidí takovou věc vnímá jako slabost. Nebojíte se, že vaši otevřenost někdo použije proti vám?
Nemyslím si, že je to slabost, a obavy vůbec nemám. Mluvím o tom otevřeně, jelikož je to součást mého života. Je potřeba mluvit o svých problémech. Já jsem ve svém životě udělal spoustu chyb, ale je potřeba si je přiznat. Ty chyby už nevrátím, ale je potřeba je neopakovat a koukat do budoucna. Věřím, že i třeba tohle povídání někomu pomůže, i kdyby to byl jeden člověk. Určitě budou lidé, kteří si myslí, že je to slabost. Ale to je čistě jejich názor, na který mají právo. Každopádně jsem se naučil, že neřeším věci, které nemohu změnit, a tohle je jedna z nich.